Dr. Vratislav Vycpálek: Vožicko v písni

[Český lid, r. 5, č. 37 (1950), s. 213-232]

Obojí Vožice — Stará i Mladá — leží na severovýchod od památného Tábora. K němu politicky, hospodářsky a kulturně tíhla a k němu do r. 1950 náležela i správou (nyní je na nejjihovýchodnějším konci okresu votického. Je to tedy přeúhledné místo naší země na přechodu mezi jižními a východními Čechy, písňově bychom mohli říci: mezi písněmi nabitým Bechyňskem a Blaťáckem na jedné, a mezi zpěvným Posázavím na druhé straně. I možno zde předpokládat velikou produkci i spotřebu písní již také proto, že rytíř Jeník z Bratřic — ta krásná česká výjimka naší šlechty kolem r. 1800 — napsal v blízkém zámku radvanovském (čtyři až pět kilometrů od Vožice) přes dvě stě textů k písním. To byla jistě jen část obecného písňového pokladu této přechodné oblasti. Kdyby byl býval Jeník našel hudebně vzdělaného a lidopisně uvědomělého pokračovatele, byla by se mohla za naším titulem rozkládat sbírka snad tisíce písňových melodií zdejší končiny. To slovo není nikterak náhodné, nýbrž má svůj význam, neboť zde, na Vožicku, jak jsem už upozornil, začíná končit nejen jihočeská oblast, ale i východočeská a středočeská, a mohli bychom tedy čekat následkem této perifernosti dokonce trojitou dávku písňovou.

Není tomu tak. Jeník z Bratřic nenašel svého pokračovatele, ba ani toho, kdo by byl včas zaznamenal alespoň melodie k textům, r. 1838 Jeníkem sebraným, ale co horšího a povážlivějšího, vyskytla se pověra, že co se zde zpívalo, je už všecko zapsáno ve sbírce Jeníka z Bratřic. Sbírka sama však byla neznáma. Byla vydána teprve před dvaceti lety, a to ještě nikoli veřejně, nýbrž bibliofilsky u Zinka ve dvou vydáních r. 1926 a 1929; ukrývá se v knihovnách soukromníků a je dnes takovou vzácností, že jsem po dvou měsících usilovného pátrání teprve v říjnu t. r. dostal do ruky její exemplář, a to od jejího vydavatele, ředitele Národního musea dr. Miloslava Novotného, jemuž tímto vzdávám veřejně dík.

Protože však postava Jeníka z Bratřic je jednou z nejpopulárnějších postav našeho obrození — zasloužil se o to, jak uslyšíme, i sám Alois Jirásek — a protože se obecně vědělo, že sbíral české lidové písně i když se nevědělo, kde ty písně jsou, vzniklo přesvědčení, že okolí zámku Radvanova — to je právě Vožicko — je písňově již vysbíráno, docela do dna exploatováno. Slyšel jsem vyprávět o rozhovoru jednoho Vožičana s hudebníkem K. Weisem. Skladatel Karel Weis ptal se prý toho muže na nějaké vožické písně a dostal odpověď: „Tady žádné písně nejsou a které byly, ty vysbíral před sto léty Jeník z Bratřic." Weis neměl se dát tak lehce odbýt; především jako sběratel měl vědět, že Jeníkova sbírka je pořízena bez not a tak právě zrovna volala po doplniteli-hudebníkovi, za druhé: mít v ruce texty a hledat k nim melodie, je pro sběratele mnohem snazší práce, protože nad textem si staří lidé mnohem spontánněji vybaví notu, než když mají vybavovat zcela znovu i text, i melodii. Tak Weis do Vožice písně sbírat nepřišel a tím našemu sběratelství zůstal mnoho dlužen, neboť před 25 léty bylo jisté ještě nepoměrně více pamětníků starších písní, než je dnes, v r. 1950.

A přece!!

Když jsem v květnu 1950 dostal za úkol napsat pojednání o Vožicku po stránce písňové a zároveň se mi dostalo s několika stran ujištění, že zdejší kraj svých písní nemá, že se ve Vožici zpívají pouze písně z Prahy přišlé, tu stanul jsem před problémem, bude-li mi možno vyhovět této literární objednávce jen na základě nepřímých dokladů pramenných, či zda bude i nějaká sběratelská kořist z výletu za písní, který jsem se rozhodl v době své dovolené podniknout. Skutečnost ukázala, že nebýt výtěžku mé pouti za písní do příslušných míst, byl by materiál pro tuto studii velmi chudý.

Posuďte sami: První a jedinou písní vožické provenience, kterou s textem i melodií máme dosud vydanou, je

„K Radvanovu cesta zelená se,
je tam hezká holka, nevdává se.
Vdávej se, má panenko, nebo ne,
co je mi jedenkráte do tebe."

Tento molový dvanáctitakt — co naše řádka, to tři takty — byl r. 1825 dvakrát vydán. Jednou jako 217. číslo sbírky Rittersberkovy, začínající v 1. taktu měkkým trojzvukem ,,la do mi mi", a jednou j. 45. číslo II. dílu sbírky Čelakovského, mající v 1. taktu pouhou kvintu „la mi mi mi". Jinak se od sebe obě verse textem ani melodií neliší, až na takt 7. a 9., kde má Rittersberk v prvém případě tři „do" na slova „vdávej se", kdežto Čelakovský má na čtyři slabiky „vdávej ty se" též čtyři noty, a to „si si si si". Rovněž tak 10. takt, který je sice na stejném tónu „si" — absolutní výška je jiná, neboť Rittersberk píše v g-mol, Čelakovský v d-mol — ale první má tři tóny a druhý čtyři, a to na slova „co ge mně giž" (si si si si).

R. 1847 vychází tato píseň po třetí, tentokráte s průvodem klavíru. Je to 217. číslo Martinovského „Nápěvů písní národních". Drží se v 1. taktu nástupné kvinty z Čelakovského, ale v 7. a v 10. taktu místo čtyř „si" má čtyři ,,do". Toto znění naprosto převládlo, neboť všecka následující vydání a sbírky otiskují je

str. 214

beze změny. Tak obě vydání Erbenových nápěvů 1862 a 1887, dále všechna vydání II. dílu Malátovy „Zlaté pokladnice" a III. dílu „Pokladu" (zde rozšířena na 18 taktů), jakož i jeho Ratiboru (str. 83.), a konečně i Jindřichovo vydání Martinovského k stému jubileu této sbírky r. 1940.

Zaráží nás zde jedna věc, že totiž jedna píseň byla v krátkém — na naše poměry — čase vydána, a to i s melodií více než desetkrát, zatím co tolik písní bylo vydáno s nápěvem jen jednou nebo dokonce ani jednou!! Svědčí to zároveň o velké oblibě a rozšířenosti té písně. Jen málokterá jiná naše lidová či umělá píseň může se písni „K Radvanovu cesta" postaviti jako sok.

Zato vskutku vyděděnou nešťastnou sestrou předešlé písně je stejně s ní začínající „K Radvanovu cesta trníčkem vobrostlá". Nejenže její nota nebyla tištěna, ale my ji, pokud vím, vůbec neznáme, z textu pak ne víc než oněch pět slov, která neregistruje ani Zíbrtova bibliografie. Cituje ji sice několikrát AI. Jirásek ve své překrásné novele o Jeníkovi z Bratřic, nazvané „Písničky", ale vždy jen načne a v citaci po dvou řádcích ustane. (Sebr. spisů XLII., str. 36—46.) A tak nezbývá než doufat v její — snad vynoření. Na jiných stránkách „Písniček" může pro nás být Jirásek pramenem ještě méně. Slavný náš historický spisovatel nedostal se, jak bychom snad mohli hádat, k nějakému zdroji neznámých starých písní, který by ho byl inspiroval k zmíněné novele, ba — a zde je překvapení ještě větší! — nevytěžil ani jednu z „Krátkých písní", zapsaných Jeníkem z Bratřic samým! Pravděpodobně je znal a proto jich asi neužil, neboť jadrně rozpustilý obsah nezapadal mu stylem do jeho literárního záměru, a proto vybírá za svým účelem několik textů z Erbena. Je to především stěžejní písnička, jež má přímo dramatickou roli v naší povídce: „Stála má milá na vysoké skále", která je z Budějovska (Erben, nápěv 602). Děj Jiráskových „Písniček" je umístěn na zámku ve Střezmíři a skutečně dvě následující písně jsou od Střezmíře, ne však naší Střezmíře na Prčicku, nýbrž druhé Střezmíře na Klatovsku. Domnívám se, že jde spíše o náhodu než o podezření, že by se Jirásek snad zmýlil. Je to píseň: „Ach, bože nebeskej, copak nejsem hezkej, že mne v těch Klatovech žádná nechce" a balada „Oklamaný Turek": „Bylť jest jeden zeman, měl překrásnou dceru" (Erb. nap. 10. a 360.). Vojenská píseň „Spadla mně šavlička" je dokonce až z Královéhradecká (Erb. nap. 158). Nemohu zapřít, že mi zjištění těchto fakt bylo jistým zklamáním, ale naše písněznalství nemohlo nechat tak důležitý bod naší literatury bez rozluštění, a tak by se byli přátelé Mladovožicka stejně jednou pravdu dověděli.

Zato přímo k cíli vede nás zmíněné Novotného vydání Jeníkových písní. Též zde však není ani jedna píseň, která by výslovně jmenovala Vožici. Zato vícekrát se tu objevuje Radvanov. Tak předně naše „K Radvanovu cesta zelená se" (č. 55), dále opovržlivá „Než bych dala radvanovským chlapcům" a „Radvanovský zámek mezi horama", jenž je asi melodicky totožný se známou písní ,,Petrovický zámek", ale i jiné obce nejbližšího okolí se zde mihnou, na př. „V Oustějově povorali" (v Zíbrtově Bibliografii předěláno na „V Autějově"!!). Kardinálním nedostatkem této cenné sbírky vzácných textů je, že není zde nápěvů, ale na štěstí lze tolik nápěvů podle obdobné písně uhodnout. R. 1942 řekl mi skladatel Albert Pek, že snad až na jednu nebo dvě písně podložil již všecky texty notou. Oč by byla naše radost větší, kdyby ty melodie nebyly přidány ve sběratelově pracovně, nýbrž odposlouchány přímo z úst veselých venkovanů a venkovanek.

Zde by končila má studie vožických písní, kdybych ji byl psal v červenci. Protože jsem však použil své letošní dovolené k sběratelskému zájezdu na Vožicko, a protože několik těch srpnových dní bylo provázeno nečekaným úspěchem, mohu od theorie přejít k. praxi, od minulosti k přítomnosti, od výtek k díkům. Nelze ani vyjmenovat všechny, kteří mně ochotně povídali o lidech, kteří prý ještě zpívají staré písně. Každé ráno mohl jsem si vybrat ne jeden, nýbrž několik folkloristických výletů, takže jsem musil brzy předzpěváky vynechávat, abych svému hostiteli, řediteli Kleandrovi, netrčel dlouho v pohostinné domácnosti. Všichni mí ochotní „náhončí" a pomocníci s Jos. Tesařem v čele, podílejí se se mnou o autorství „Vožických písniček". Hleděl jsem také zde dlící mládež zasvětit do umění sběratelského a měl jsem v soudruzích profesoru Křížkovi, inž. Václavíčkovi a Jovance Bulánkové opravdu zdatné záznamce textů, takže jsem se mohl více soustředit na vlastní melodie. Tím bylo ušetřeno mnoho hodin času.

Co by však byla platná všechna ochota Vožičanů, kdyby nebylo fungovalo to, co je hlavní při sbírání písní, t. j. lidoví pamětníci a zpěváci lidových písní. Jako kdysi vydal Plicka sbírku „Eva Studeničová spievá", tak bych zase já málem mohl nazvat soubor svých úlovků „Fr. Maredová zpívá". Tato vrstevnice našeho nestora J. B. Foerstra měla před 68 lety svatbu v Lukavci a žila potom v známém Radvanově. Je podivuhodně na svou devadesátku svěží. Mluví a zpívá pevným, jasně určitým hlasem a je — ač její hmotné poměry nezdají se být zrovna nejskvělejší — plná života, hovoru a vtipu. Snad by nebylo nemístné zachovat potomstvu několik jejích výroků, jimiž prokládá

str. 215

své zpívání! „Je, takových drndaček já umím!" „Dcera dycky říká: Prosím tě, maminko, zavři tu hubu chvíli. . .", „Nahá jsem se narodila a nahá s toho světa odejdu." Litoval jsem, že nebyl s námi ještě stenograf, jenž by byl zaznamenal vše, co nám ke zpěvu přidávala a dvakrát jsem litoval, že jsem s sebou neměl začátky Jeníkových písniček. Panímáma Maredová je jistě všecky zná a v jedné z budoucích sezón — a bude jich, doufejme, při její vitalitě jistě ještě hodně — nám je odzpívá. (Během tisku paní F. Maredová zemřela v polovině listopadu 1950.)

Svérázností se jí blíží známý muzikant Boh. Smetana v Rodné. Je značně mladší než předešlá, je mu „teprve" 72 let. Na své odborné znalosti je hrdý. „Znáte," povídá, „moc, ale já taky. Znám všech 12 durůch a všech 12 nolůch!" Nás však více než jeho theoretické zajímaly jeho praktické znalosti písní. Přezpíval nám celé jedno poledne. Ač přišel s pole unaven, slyše o písničkách, všecek ožil. Zazpíval nám hned jednu, prý z doby roboty. Je to agitační píseň, bouřící uvědomění našeho pracujícího lidu před r. 1848: „Kdyby sedláka nebylo" — a hned jsou tu jiné. Temperament starého klarinetisty, tlumený při denní práci, vyrazil na povrch. Smetana je ve svém živlu. Oči mu svítí, postava se vzpřímila a už je tu jeho klarinet a už před námi nestojí hostinský výměnkář, ale capo vesnického orchestru. A teď je po zpěvu. Marné jsou naše prosby po dalších písních, nevidí, neslyší, a to druhé do slova, neboť náš hudebník má se svým geniálním jmenovcem — mistrem Smetanou — společné nejen ty iniciály, ale i tu pro hudebníka tak těžce osudnou vlastnost, pro niž je nám těžko se s ním domluvit.

A tak každý z našich milých písničkářů by zde mohl mít vlastní odstavec. Josef Bednář z Bělče je pravým dítětem proti Smetanovi a Maredové. Jsou mu teprve 42 léta, ale zpívá už

o svatbách a zpíval i naší sběratelské dvojici, ač je nesvatební a přesto, že zadarmo prozrazuje některá hymenální čísla svého obřadního programu. Galerie dalších by jen prodloužila předepsaný rozsah naší stati. Byli v ní lidé staří i mladší, kliďasové i vzteklouni, otevření i nesdílní, povětšině však vždy lidé veselí a ochotní. Jména všech uvádím pro věčnou paměť při každém záznamu.

Při zapisování vycházel jsem hlavně z melodie. Byla-li známá, zapsal jsem pouze odlišný text, ale obyčejně byly varianty ve slovech i tónech. Pokud jsem se dopídil, uvádím všechny ty varianty hned u každé písně. Nechci jen suše citovat, ale chci zároveň o okolnostech písní, pokud možno, souvisle pojednat. A nyní možno přistoupit k písním samým.

Jsou sestaveny abecedně podle počátku prvé sloky. Hned první píseň je vlastně nultou, neboť má neznámý pouze text, kdežto její melodie byla již dvakrát publikována. Proto můžeme od vydání melodie upustit, což nelze udělat u tří tuctů melodií následujících. Je to píseň:

A ten náš dvoreček.

2. Když přiletěl, zazpíval,
   hned se dvorek rozlíhal.
3. Nezpívej tu, slavíčku,
   ať nezbudíš Aničku!
4. Ona v noci nespala,
   na milého čekala.
5. Čekání je těžká věc,
   mnohem horší než bolest.

Melodie shodná s nápěvem jihočeské písně ,,Čtyry koně ve dvoře", Holas II, č. 75, a s nápěvem moravské písně z Ivančic: „Přiletěl k nám slavíček, sedl si na dvoreček" (Bartoš 1899, č 189), a odlišná slova od tohoto textu jsou zde podtržena! Na týž nápěv zpívá se i „Teče voda ze skalky" (tamže) na Slovensku, ovšem s jiným (nitrianským) nápěvem (Slovenské spevy L, str. 111).

Od této první vožické písně můžeme hned přejít k další, jak jsem je zapsal. Je to píseň takto zapsaná:

str. 216

Bude vojna, bude.

Další sloky Erben, ELK, str. 404. Nová melodie k staršímu známému textu. Není to ani nápěv Utonulé (zahajovací písně Sušilovy sbírky z r. 1835), znárodněný úpravou Křížkovského:

5 + 4 + 3 = 12 taktů

ani molová melodie z Vidče, jež následuje za předešlou ve vydání 1860

6+4+3 = 13 taktů

ani překrásná neznámá z téhož Sušilova vydání str. 94 (č. 96)

2+2+3= 13 taktů

ani Erbenův nápěv 55, s nímž má stejnou strukstrukturu a podobnou melodiku

6+7+7 = 20 taktů

Bylť jest jeden pivovárek.

2. Dorna byla ta nejlepší, srdce k němu upřímnější:
   Vencl sládku, co mám dělat, mám-li dítě zamordovat?
3. Dělej, Dorno, jak rozumíš, jen ať se s tím neprozradíš!
   Dorna jak to uslyšela, zlatou šňůru z truhly vzala,
4. syna svého uškrtila, pod zelený doubek dala.
   Panské děvče to slyšelo, hned s tím nahoru běželo:
5. Vzácná paní, zlá novina, Dorna uškrtila syna!
   Dojděte mně pro ni dolů, přiveďte ji sem nahoru!
6. Jak nahoru Dorna přišla, hned ji mrtvice ranila,
   jámu velkou vykopali, oba do ní zahrabali.

Variant textu o 29 slokách má Erben s jinou melodií, náp. 750: „Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek" (odlišná slova podtržena).

Týž s Erbenem text, ale jinou melodii, upomínající na začátek tance „Kucmoch" (Jos. Vycpálek, str. 25), má rovněž jako tanec (!!) „Klatovák" Jos. Zemánek (Chrudimsko, str.

str. 217

469). Zde po pochodových taktech (dvojtaktech) následují čtyři takty mazurkové jako dohra (mezihra).

Tutéž melodii nacházíme v prvé části slovenské písně „Povedal mi jeden chlapec, že já neviem chleba napiect", která má však od 8. taktu zcela jinou notu na slova „Trenčín, Trnava, ruža voňavá, chleba napiect". Právě zásluhou tohoto svižného refrénu zpopulárněla tato píseň tak, že se zpívá i s jiným textem „Vandrovali dráteníci od Trenčína po silnici", jak je všeobecné známá.

Text:
Povedau mi jeden chlapec,
že já neviem chleba napiect,
zlihan chlapec ako šelma,
napečiem ho ako žemla.

Zajímavo, že druhá část tohoto Kollárova zápisu písně (Nár. spievanky I., č. 318, Budín 1834) nedá se zpívat podle uvedeného nápěvu v Slov. spevech I., č. 253, zaznamenaného před r. 1880 Petrem Makovickým, ale právě podle tohoto našeho zápisu, což by znamenalo, že je to modernější varianta nějakého velmi starého společného znění.

Co jsem já posekal.

Melodický variant písně „Ty pražské hodiny z temna bijou" (Jičínský zpěvník 1856 Č Z, č. 407) a „Jen ty mně, šenkýřko, pivo nalej" (tamže č. 272 a Erben náp. 208). Mnohem zajímavější je však čtvrtý text na tuto melodii : „Já jsem si vyvolil za ochranu Ježíše, Marii, svatou Annu (Bradáčův svatojánský kancionál č. 570). Pivoda, Věnec 4, text: Vždycky mně.

Červená růžičko.

str. 218

Na týž nápěv:
Na naší zahrádce malý ptáček skáče,
klekání zvonili, lidé se modlili, jdi už domů, chlapče!

Jiné melodie „Červené růžičky":

A.
²/₄ 6+6+4+6 1825 Rittersberk č. 274 (proč se)
²/₄ 6+6+4+6 1842 Martinovský č. 34,
²/₄ 6+6+4+6 1861 Erben. n. 94,
²/₄ 6+6+4+6 1875 Svoboda, Dítě, mod. 4 takt,
²/₄ 6+6+4+6 1911 Kytice MU 700, jiná mod.
1861 Erben, nápěv 94 (co se) 2 takty modulují
A.
²/₄ 6+6+4+6
²/₄ 6+6+4+6 Svoboda „Dítě vlasti" (moduluje celý čtyřtakt)
²/₄ 6+6+4+6
²/₄ 6+6+4+6 1911 Kytice MU 700 (jiná modulace)
B.
Mateník SSOOSS, typ „Sedlák", Zich, str. 43, 6 taktů
SSOSS typ „Sedlák", Hajný Č L, 5 taktů
C.
³/₄ Holas I., č. 123 (hej trum trum)
Holas III., č. 85 (jen 6 taktů)
Holas IV., č. 55 (15 taktů)
Č.
Jindřich I., 3 (12+14 ³/₄ taktů)
Jindřich VI., 13 (8+8 ²/₄ taktů)
D. Nápěv, připomínající moravskou „Bude vojna", zpívala M. Rašková z Rodné (nar. 1891).

Chodil jsem mnoho let.

Srovnej: Weis B L I., č. 19.

Liší se melodicky jen v taktech: 7. a 15. na poslední osminu, ne kvintu (zde terc.),

textově je v 3. taktu 6 slabik. Všechna odchylná slova podtržena,

rozměrově: proti Weisově jedné jsou zde tři.

str. 219

Já jsem sedlákův syn.

Já nešťastný.

Jako další píseň je zajímavá obměna dobového popěvku — žertu — Josefa Unterlegra, kterou mně rovněž velmi živě zazpívala Františka Maredová a kterou uvádím:

str. 220

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest. (Žert Josefa Unterlegra)

Píseň je zkráceným variantem 14slokové kramářské „Nové písně na příklad mládencům a pannám" (Č P K str- 106—7), s níž má téměř stejnou melodii. R. 1898 nacházíme tuto píseň v II. díle „Blaťáckých písní" K. Weise, č. 81, s jinou melodií a zkrácenou na 5 slok = skupina.

Kromě této je ještě několik skupin českých písní, jež začínají počítáním:

b) tanec „Paterka", jenž už názvem prozrazuje tuto svou vlastnost, viz Jindřichův Ch. Zp. III., č. 50.: „Jedna dvě tři čtyři pět, cos to, Honzo, cos to sněd?" známý i na Moravě. Bartoš 1901 č. 1626 — „cos to, Janku, cos to jed?" (Šotyš.) O sloku víc má M. Němcová 1912, str. 3. (Horácký tanec), srovnej též: Holas IV., č. 222 .-. „cos to, Kubo, cos to sněd?". Odtud přetiskl Seidl 1945, str. 101.

c) Erbenovo říkadlo (čtvrté dětské počitadlo) ELK, str. 33, dochází až k č. devět, načež následuje: „Kominík má hezkou dceru, unes mu ji medvěd."

d) dosahuje jako skupina a též až skoro k tuctu, ale místo vypisování nešťastného příběhu následuje lyrika: „jedenáctá hodina, neboj se sama, má milá", Kollár, Zpievanky I., str. 177 a s nápěvem až r. 1881 (Slov. spevy I., č. 212). Viz též L. Kuba Chodská polka.

Jinoch se z vojny navrací.

Nemůže milku najíti,
tu počne hořce plakati
a ptá se jedle vysoký,
kde je děvče modrooký.

str. 221

S výše jedle se uklání,
povím já tobě hned o ní,
včera tejden pohřeb měla,
darmo na tebe čekala.

Víšanská zeď je vysoká,
je asi střevíc široká,
pod ní je louka zelená,
křížema je posázená.

Na hrobě je kříž dřevěný
a na něm je jméno její,
dej dělat pomník veliký
a na něm nápis vyrytý.

Píseň tato je zkráceným variantem písně „Jinoch se z boje navrací", kterou o devíti slokách s melodií vydal jako volný dvojlist J. Heřman Zefi (Edice „Veselost" Z č. 70). Naše melodie je proti tam uveřejněné 12taktové o mnoho klidnější a ucelenější.

Kdyby sedláka nebylo.

Když jsem se s domovem loučil.

Píseň je asi původu nelidového, ale lidem přejatá. Prvé tři sloky vznikly za Rakouska, kdežto poslední je přidána za prvé republiky, jak je jasně zřejmé.

str. 222

Když jsem šel přes hráz.

Slýchával jsem zpívat s jinou melodií, a to jak pochodovou, tak valčíkovou. Další sloky hledej: „Když jsem šel od vás" v edici „Veselost" (Zefi Z 37).

Když jsem vešla do zahrady.

2. Již se s vámi loučím,
   mládenci a panny,
   pod pěknejma věnečkama
   nemůžu bejt s vámi.

Když slunečko.

str. 223

Kola se dělají okolo měsíce.
Od Ratibořských hor

Na středním Posázaví zpívá se na tuto melodii píseň ,,Ještě v Královicích stojí malá míra". Melodie je velmi známá z kabaretu „Červená sedma" (asi 1919), kde při parodování Armády spásy byla zpívána na ni slova „Do nočních lokálů chodí se jen v noci".

Loni o posvícení.
Tanec kominický

*) Šocínek, z něm. Schatz = pokládek, miláček.

Melodie je variant tance „Kominík", Č L VI., str. 439, již harmonisoval K. Weis r. 1900, strana 39.

Rovněž další píseň je variantem se známým nápěvem. Proto ji uvádím jenom bez notového záznamu.

str. 224

Loučení, loučení.
Fr. Maredová (nápěv Loučení, loučení)

Variant svatební písně, kterou zaznamenal Jos. Dufek ve spise „Naše Horácko jindy a nyní," Velké Meziříčí 1893, str. 346.

Má Mařenko.

Variantová rodina melodie tohoto jedenácti-taktu (5+6) je velmi rozsáhlá. Stejná slova mají dvě písně z Holasa: IV. 135 a) (6+6 taktů), IV. 135 b) (5+6 taktů).

Obměnu slov a zvláště melodie (mol) najdeme v Erbenovi: „Má panenko rozmilá, proč pak jsi tak falešná?" nap. 368 (5+5 taktů). Kdežto náš popěvek dává hádat na obyčejnou žárlivost, dávají další sloky z Erbena a Holase písni jiný smysl, je to dokument z doby verbování.

Epická je též píseň „Chodil jeden tovaryš", jež je téměř stejného s námi nápěvu, Holas I., str. 37 (6+6 taktů).

Zato čistá lyrika nás ovane z variantu první poloviny naší písně „Roste, roste řeřábek do vršíčku tenoučký", Holas II., č. 154 (6+7 taktů), jakož i z variantu celé naší melodie „Vlaštovička malý pták", Holas I., č. 85, již zharmonisoval J. Jindřich (30 písní z HOLASE I., č. 7) a Cmíral v I. díle „Jara" (vydání pro učitele, str. 19., č. 18.) se začátkem „Vlaštovička malý pták".

Na břehu dívka seděla.

str. 225

Píseň je zlepšenou a zkrášlenou variantou dlouhé sentimentální pololidové písně „Švadlenka" (dojemné písničky A. Novákové), s níž má podobnou notu, v II. části dokonce totožnou. Zefiho edice „Veselosti" (!!!), Z č. 176, Praha 1925.

Na svatého Václava.

2. Byl jest jeden řídící všech těch malých dítek,
   v pravé víře je vyučil a k spasení přived.
3. Kdo své dítky miluje, vede je k dobrému,
   syny, dcery dá do školy, ať se učí tomu.
4. Nejprv boha znáti stvořitele svého,
   celým srdcem ho milovat, Krista Pána jeho.
5. Pak-li mi nic nedáte, tak mně rozhněváte,
   že vám víckrát zpívat nebudu, to se podíváte.
              (Na slovo „nebudu" je triola.)

Nepojedu na robotu. viz Erben náp. 173.

Nepojedu na robotu,
až pojede Zita.
Kolečka mu mrňoukají,
kobylka mu bzíká.

Sr. „Nepojedu na robotu, až pojedou zemani" (Holas III., č. 428).

Na těch našich polích.

Je to zkrácený variant (5., 6. a 11. sloka) písně „Žádný, žádný neví, žádný neuvěří" (lidová píseň Silv. Laštovičky), edice „Veselost", Zefi (Z. č. 47). Bez nápěvu.

str. 226

Od Tábora až k nám.

Okolo měsíce.

Zdá se mi, že jsem viděl tuto píseň kdesi tištěnou. Srv. píseň „Kola se dělají".

Pod Bělčí je háječek.

str. 227

Píseň je textovým i melodickým variantem druhé Erbenovy svatební písně z Klatovska ,,Nade mlejnem je háječek" („Nadějná láska" náp. 407—408), srv. Martinovský č. 237. Rovněž následující Erbenův text a nápěv z Budějovska „U Kláštera je háječek" („U Pušperka je háječek"), náp. 409. Malátův Poklad V. č. 62 je volnou obměnou naší písně.

Poslyšte, panny i vy mládenci.

Další sloky Erben (Elk, str. 387) a Smetana-Václavek Č P K str. 88. Srv. různé konce nápěvů: Martinovský č. 43., Erben I. vyd. č. 255 a II. vyd. č. 255. Vožický konec je novou, čtvrtou versí. Erbenův text je v baladě „Ženich umrlec", (Písní rozpravných č. 7.)

Pověz mně, má milá. Na nápěv "Nešťastný šafářův dvoreček"

Pověz mně, má milá, rozmilá,
proč tobě máti brání?
Brání mně pro tebe, potěšení moje,
že nemáš pole žádný.

Včera mi vzkázala chudobná
a dneska bohatý dvě,
není-li ta lepší chudobná panenka
než ty bohatý obě.

Třebas pole, louky já neměl,
přece jsem na světě rád,
může mi pánbu dát, že budu milovat
děvče jak karafiát.

Bohatá panenka je hezká,
dokud ji matka strojí,
a když se od matky přes pole dostane,
sotva pro špínu chodí.

Chudobná panenka je hezká,
tváře má jako máslo,
chtěl jsem si dnes večír na ni posvítit,
ono mi světlo zhaslo.

Přenešťastná vožická silnice.

str. 228

Srovnej: Martinovský (II. č. 114, začínající druhou zde slokou (kde — i když má společný pouze takt čtvrtý — je úplně stejná stavební i melodická struktura. Též u Erbena, náp. 496. Velký vliv na utvářeni tohoto variantu měla asi známá píseň „Hej Slované".

Při jarním čase.

Píseň tato je k nepoznání změněný variant kramářské písně Nový zpěv o radostném shledání: „Ranním časem při krásném stromořadí". Bez not vyšlo v Chrudimi r. 1860, s notami bezradně rytmisovánými (snad dvanáctiosminový takt?) v knize R. Smetana-B. Václavek Č. P. K. (kramářské), str. 145—147. Velmi pěkný je další písňový záznam.

str. 229

Řeznická (Tanec).

Viz Jos. Vycpálek Č. T. str. 21 (plácavá) ČJL 132 VI 371 a Seidl str. 85.

Skákal pes.

Tato píseň připomíná tři nápěvy z Erbena, z nichž možno přímo složit naši melodii: Srv. už Martinovský č. 155—6 a 184.

Takty 1—2 a 5—6 jsou shodné s II. částí písně: „Pí, synáčku, pomaličku", Erben náp. 517 „Pivo sem, pivo tam". (Dále str. 230.)

Slunečko zašlo za hory.

str. 230

Takty 3—7 shodny s písní „Na horách sejou hrách", Erben náp. 415 (s osmitaktovou dohrou).

Takty 4 a 8 shodny s melodií písně „Žalost mám, nic nedbám" Erben, náp. 793 (s osmitaktovou dohrou).

Erbenův „Myslivec", předepisující náp. 793, má druhý dvojverš: „Šel za ním myslivec, péro na klobouku", zde i 2. sloka, tedy 16+16 = 32 taktů. Na Táborsku jsem slýchával zpívat na konci první sloky: „měl vocásek nahoru, pod vocáskem ďourku".

Slunečko zašlo za hory. (nápěv viz na předchozí stránce).

Píseň je variant svatebního zpěvu družiček, jejž bez udání původu podává J. V. Fürst „Slunečko za hory zašlo" (Staročeská svatba, svaz. 7., str. 39., Praha, Neubert 1939). Tam je píseň o 23 taktech dvojdobých: 6+6+5+6.

Jiný variant z Posázaví „Sluníčko zašlo za hory, jasně svítí k západu" zapsal jsem od Marie Kašpárkové z Chocerad. Píseň Marie Kašpárkové má celkem dvacet osm čtyřdobých taktů.

V něděli ve čtyři hodiny.

Jiný nápěv této písně viz: K. Weis, Č J Š III., č. 40.

Tu kukačku v tom háječku.

str. 231

Melodie této písně připomíná nápěv blaťácké písně „Koupím já si koně vraný", s níž má totožné poslední tři takty (Weis r. 1898 č. 22. a nově s tímž číslem v VII. díle Českého jihu a Šumavy v písních).

Na souvislost obou písní poukazuje třetí sloka, která je téměř společná. Prof. Felix Zrno se domníval, že je tato píseň osamostatnělým druhým hlasem k známé melodii, čemuž však málo nasvědčují vzájemná srovnání harmonických funkcí obou písní, jak si je každý snadno může srovnat.

Vojáku je na tom světě.

2. Poslechněte, kamarádi, tento krátký špás,
   ten, který chci vyprávěti, dokud slouží čas.
   Mám-li píseň dozpívat,
   nebo musím tak nechat,
   o vojenském živobytí
   chci vypravovat.
3. Každé živobytí je zlé v době nynější,
   co jen chudý člověk zkusí pro chléb vezdejší.
   Kdo musí být vojákem,
   nebo tím lesním ptákem,
   ten se musí stále trápit
   nad svým životem.
4. Na vojáka každej hledí jak na zloděje,
   ani jeho vlastní fousy jemu nepřeje,
   každý to myslí zkazit
   a dveře rychle zavřít,
   co si má ubohý voják
   jenom pomyslit?
5. Musím vám to vysvětliti, jak se ta věc má,
   že je voják na tom světe výborná šelma.
   Načkoli se podívá,
   nic dobrého nedělá
   a již na to študýruje,
   na sto řečí má.
6. Když voják na kvartýr přijde, všechno prohlédne,
   má-li sedlák ňáké maso ve svém komíně,
   jak by ho moh jen dostat
   a s chutí ho spořádat,
   by nemusel dlouho čekat,
   až odejdou spat.
7. Sedlák se selkou si hoví v tom libém spaní,
   voják šplhá do komína pro to uzený.
   Maso s trámu shazuje
   a do torby fasuje,
   pomaloučku, polehoučku
   pryč mašíruje.

I když píseň tato je prý mnohem delší, přece i z toho, co zde podáváme, je již jasno, jak se lišil život vojáka dřív od stavu dnešního. Sociální postavení prostého vojáka bylo velmi nízké a po stránce hospodářské bylo ještě horší, a proto jeho morálka byla často opravdu taková, že se, jak náš dokument zachycuje, přímo vychloubal svým dlouhoprsťáctvím.

Vokolo tý Bělče stromy jsou.

str. 232

           (Prdlováci se říká Pavlovákům.)

Tato píseň, jejíž melodie náleží mezi t. zv. ,,kočkalezedírové", je velmi rozšířená, ale zpívá se podle místních potřeb s jiným jménem. Na příklad na Choceradsku se zpívalo: „Okolo Poddubí, Skalice, Sázavy, Klokočné ..." a při muzikách se tím příslušníci různých obcí škádlili, že skládali další sloky, z nichž mi utkvěla jedna:

Ponesou ovoce ze zlata,
že jsou-----------áci telata.

Žito, žito, žitečko.

Text viz 3.—5. sloku písně „Koulelo se", Erben str. 142. Nápěv je jiný, než u tří Erbenových (náp. 139, 323 a 800). Zdá se, že píseň je poslední slokou „Tam nad potůčkem švitoří na vysoké stráni", kterou jsem zapsal od M. Kašpárkové z Chocerad nad Sázavou.

Žeň mé sběratelské činnosti je sice nevelká, ale jsou zde některé cenné objevy. Tak na př. o dvojdobém tanci „Řeznická" se dlouho tradovalo, že je to tanec moravský a v Čechách že se objevuje pouze pod jménem „Trnky", „Hoblovák" a „Plácavá", ale náš nový (i podle tanečních kroků) variant utvrzuje domovské právo dvoudobé „Řeznické" i u nás. Variantů pouze textových bylo jen několik, zato bylo přes tucet případů, kde k známým slovům byla jiná melodie. Je mezi nimi i několik písní kramářských a pololidových sentimentálek. Zařazuji je přes to, neboť kde bylo možno srovnávat s úpadkovými tisky, mohl jsem konstatovat to, co již přede mnou zjistil dr. Václavek, že totiž lid zkracuje a se vkusem předělává mělké předlohy městského původu. To je jedno z nejradostnějších poznání našeho bádání.