Tomáš Zahradníček: Ve světě bez televize

[MF Dnes, 29.9.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Na to, že televize neexistuje, si hrajeme čtrnáct roků. Poslední, co jsme viděli, byla předvolební debata v roce 1996. Pak v bedně křuplo, začoudilo se a bylo po ní. Už nevím, co jsme to měli, že nebyl čas shánět novou. Zato si přesně pamatuji abstinenční příznaky. Ticho, které se doma večer rozléhalo. Když jsme se konečně dostali k tomu, pořídit si novou, zjistili jsme, že ji nepotřebujeme. Byli jsme osvobozeni.

Dřív jsme potkávali lidi, kteří říkali, že oni tedy televizi nemají, způsobem, který mě rozčiloval, protože jsem v něm cítil, že my, co ji máme, jsme idioti. Já to tak nevidím. Proto jsem, přistižen, že ji nemáme, rudnul a vysvětloval, že si televizních pořadů vážíme, jenže se nám přihodila nehoda...

Brzy, přiznávám, jsem přišel na chuť nové dělbě práce. Najdete spoustu lidí, kteří sledují televizi v naději, že tam jednou spatří něco zajímavého, a rádi vám podstatu sdělí. Za tři minuty. Jakmile jsme na tohle přišli, stali se z nás nekoukači už docela programoví. Ovšem stále diskrétně. Je to naše tajemství, o kterém nemluvíme, abychom se vyhnuli povýšeným gestům i podezření z podivínství.

Zbývalo poprat se s aktivním podílem na vysílání. Lidí je málo a programů moc, takže se v bedně musíme všichni střídat. Navíc panuje přesvědčení, že kdo píše do novin, mohl by také, častěji než ostatní, povídat v televizi. Což je hloupost. Stejný nápad jako zvát vzpěrače na pinčes. Písmáci bývají nesmělí, šlapou si na jazyk amají dlouhé vedení. Mě když se na něco zeptáte v pondělí, tak mi to dojde ve středu a odpověď mám v pátek. Pro show před kamerou je to bída. Trápil jsem se tím a tu a tam se ztrapňoval s pocitem, že dlouhé vedení musím zkrátit. Že se jeden musí otrkat.

Jenže jsem začal také pozorněji sledovat již otrkané a postupně jsem došel k přesvědčení, že není o co stát. Poslední kapkou byla parta, která mi vtrhla do kanceláře. Prý jestli bych nepřeříkal kousek z jednoho článečku. Třikrát změnili termín a stejně přišli o dvě hodiny později. Úplně otrkaně ke mně vlítli a uhnízdili se. Jeden se začal hrabat na stole, další v knihovně. Vztekle jsem jim nakoktal pár vět a ujišťoval se, že se v pořadu objeví název našeho časopisu Dějiny a současnost, kvůli čemuž jsem to celé přetrpěl. Nedali ho tam. Nebyla tomoje první otřesná zkušenost s televizáky, zato byla poslední.

Od té doby držíme zpřísněného beztelevizního bobříka. A těší mě to čím dál víc. Vidím totiž, jak lidé, kteří do televize chodí, chřadnou a blbnou. Pro těch třicet vteřin, v nichž stejně nic důležitého nemohou říct. Chápu staré šamany, kteří se nenechali natočit na filmový pás ani za lahev pálenky, ačkoliv by jim bodla. Také začínám věřit, že kamery vysávají krevní destičky a životní elán.

Podle zpřísněných pravidel hry nesmíte pro televizi udělat nic. Dostat vás do záběru mohou jako kolemjdoucího, účastníka demonstrace, houbaře chvátajícího k lesu a tak podobně. Před tím vzhledem k počtu štábů, které pročesávají zemi, není vyhnutí. Jen žádná kolaborace! Vyřvávám si teď podezřele často Karáskovo Say No to the Devil! Tohle všechno jsem měl včera říct našemu šéfovi, který mi volal, abych šel za náš podnik do televize. Jenže přiznejte se, že jste tak trochu cvok. Šéfovi. V dnešní době. Měl jsem kliku, v úterý opravdu nemohu. Ale už vidím, že se termín ještě třikrát změní a já stejně budu muset s pravdou ven.