Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Falešná modla a čurání po větru

[MF Dnes, 1.4.2009, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Lech Wałęsa se rozzlobil. Před očima mu vzniká knihovna, v níž je označován za hanebnou postavu polských dějin, falešnou modlu. Mávnout nad tím rukou nedokázal a dožaduje se omluv a satisfakce.

V debatách o minulosti má Polsko před námi fázový předstih. Co se tam děje, předznamenává události, které se stanou u nás. Které to jsou?

Předně nástup mladých publicistů a historiků, kteří si jako modly vhodné k pokácení vybírají jména, jež jim vtloukali do hlavy ve škole. Autorovi nového Wałęsova životopisu Pawłu Zyzakovi je 24 let. Jeho kniha ohlašuje nástup autorů bez osobní zkušenosti s životem před rokem 1989. Jejich spor se společností, do níž dorostli, se bude opírat o reálie 90. let a pozdější. Chcete-li vědět, na koho budou mít zálusk, podívejte se, o kom se při výkladu nejnovějších dějin v učebnicích píše nejvlídněji.

Dále vidíme prorůstání stranických sporů do univerzitní výuky a produkce. V 90. letech převažovali v Polsku i u nás mezi učiteli bývalí členové komunistické strany a aktuální politika a výuka se obloukem míjely. Málokdo z přednášejících byl politicky činný nebo dával najevo své názory.

Dnes začínají převažovat mladí učitelé vyrostlí v polistopadové politice. Mezi nimi ideologové, funkcionáři a experti politických stran. V diskusi o Zyzakově knize opakovaně zaznívá, že vznikla jako magisterská práce pod vedením profesora, který je vlivným publicistou tábora bratří Kaczyńských a šéfredaktorem konzervativního časopisu Arcana.

Politicky činný učitel je normální, ne-li zdravý jev. Krakovského profesora historie Andrzeje Nowaka (1960), autora ceněných studií o ruskopolských vztazích, není třeba podezřívat z toho, že by místo přednášek provozoval stranickou agitaci.

Věc se však komplikuje, když si takového učitele najdou politicky aktivní studenti (Paweł Zyzak šéfoval juniorce bratří Kaczyńských v Bielsku-Białe a redigoval stranický časopis Vpravo v bok!) a společně se pustí do díla, které má politický náboj a dalece vybočuje z učitelovy specializace.

Možnost odmítat výsledky takové spolupráce jako nedůležité, protože stranické (recenze listu Gazeta Wyborcza se jmenovala „Pravicové čurání po větru“) by se nabízela, i kdyby se Zyzakovi lépe podařilo dodržet odborné standardy: neříkat drbům z Wałęsova rodiště „orální historie“, nevrhat se lačně za otázkou údajného nemanželského syna, za dokazováním neprokazatelného agentství.

Při čekání na akademické životopisy Václava Havla a Václava Klause od dorostu jejich politických oponentů musíme doufat, že se budou věnovat víc studiu pramenů než vyzvídání u sousedů.

Nakonec vidíme otřesení pozice Ústavu národní paměti, zaměstnavatele autorů sporných knih. Lech Wałęsa se do něho opřel: Je-li vládní osvětovou agenturou, jsou výsledky jeho práce názorem vlády. Premiér Donald Tusk v pondělí pohrozil ústavu zrušením.

Cesta zpět však není. Všechny pikantní materiály jsou dávno zkopírovány. Likvidací jedné vládní agentury pro policejní spisy by se teď vytvořilo deset soukromých. V Polsku stejně jako u nás. Koho trápila výše nákladů na jejich založení a vysoké provozní rozpočty, dosáhl by navíc zrušením toho, že nemalé investice opravdu vyletí oknem.

Vykládat status ústavů tak, jak to v sebeobraně udělal Lech Wałęsa, znamená dosáhnout toho, že by jejich pracovníci nemohli psát vůbec nic. V současné situaci by bylo rozumnější nechat je nadechnout, dát jim čas, aby obecně prospěšnou prací ústavy odůvodnily svou další existenci. V panice a poklusu se v archivech nic udělat nedá – tedy nic užitečného.





Zpět