Tomáš Zahradníček: Pražák s Pražandou na cestách

[MF Dnes, 6.8.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

V bájích a legendách českého lidu zaujímá zvláštní místo postava Pražáka, směšná a nebezpečná zároveň.

Pražák je cizí člověk. Nemá žádné jméno, které by stálo za zapamatování. Kdo si jméno udělá, přestává být Pražákem a stává se Karlem Gottem nebo Jardou z Prahy.

Pražáků je všude plno. Přemisťují se hlavně autem, v poslední době všichni jezdí na kolech v legračních trenýrkách. Pořád spěchají a telefonují.

Čím se Pražák živí, není známo. Jisté je, že nic nedělá a dělat neumí. Chodí do práce a má z toho prachů jako šlupek. V Praze je možné všecko. Celý národ tam posílá peníze a Pražáci si je mezi sebou rozdělují.

Za ženu má Pražák Pražandu, línou a marnivou ženskou, která Pražáka honí. Sedí doma a čte časopisy, kde jí radí, jak zabít čas. Pražák ji musí vozit za povyražením. Jinak otravuje, vymýšlí kraviny a ječí na děti. V létě se opaluje.

Chce bazén. Pěstuje fíkus a pelargonie. Nevaří ani nepeče. Když něco přece zkusí udělat, nevezmou to ani slepice.

Své děti Pražáci drží doma u počítače. Přerostly jim přes hlavu, bojí se jim něco říct a nechávají je být. Nutí je jenom do angličtiny, s tou začínají už v jeslích.

Pražáci drží mezi sebou. Scházejí se u chat a vykládají si o tom, kam jeli, kam pojedou, jak se jim jelo, co tam snědli a na kolik je to přišlo. Jinak sedí na zahradě, pečou buřty, koukají na televizi, luští křížovky a sečou trávník.

Pražáci jsou celí posedlí zdravím a hygienou. Shánějí se po zdravém jídle, ale jedí prášky po kilech. Milují ochranné pomůcky. Pořád se myjí a sprejují, uklízejí a luxují. I na zahradě! Shrabují listí a pečlivě vypichují pampelišky z trávníku.

Kromě sekání trávníku si Pražák sám vůbec nic neudělá. Člověk si proto u něj může přijít na pěkné peníze.

Při jednání ale musí být ve střehu, Pražák chytračí a zkouší různé fígle, jak nezaplatit.

Když je Pražákovi padesát, tak Pražandě uteče. Najde si mladší, ale zase úplně stejnou.

Opuštěné Pražandy loví všude, i na vsi. Spadeno mají na staré mládence s pěkným gruntem.

Když si nějakého vyhlídnou, nemá proti jejich čarování šanci. Nacpou se mu do baráku, dotáhnou ho na úřad a on pak na ně musí dřít až do smrti. Své mrtvé nedávají Pražáci do hrobu, zato pietně pohřbívají psy a kočky.

Poslouchám legendu o Pražákovi už poněkolikáté a mám jí plné zuby. Sám jsem z Prahy, znám stovky Pražáků a žádný se téhle přízračné bytosti nepodobá.

Moji Pražáci a Pražandy jsou normální lidé, vesměs milí, šikovní a pracovití. Ale venkovský šaman nechce poslouchat moje námitky a dál si vede svou.

„Copak já koukám na televizi nebo jezdím na kole v legračních trenýrkách?“ ptám se dotčeně.

„Pro mě nejsi Pražák,“ řekne mi na to a já ztrácím schopnost odporovat. Připadám si jako Alberto Vojtěch Frič, když ho Čamakokové přijímali do svého kmene.

A velice brzy pozoruji první účinky této proměny. Kousek od nás přibrzdilo auto s prázdninovým nákladem, na střešním nosiči horská kola. Řidič si vyběhl odskočit k našemu plotu, v kapse mu zvoní mobil. Paní se zatím prohlíží ve zpětném zrcátku, no ta má ale protivný kukuč. Vzadu na sedačkách na sebe vřeští dvě děti.

Natahuji krk, abych se ještě ujistil pohledem na poznávací značku, ale nemám už vůbec žádné pochybnosti: jsou to oni!

Děti, pojďte se podívat, Pražák s Pražandou jedou na dovolenou.