|
|
||||||
| Úvod | Obec Miličín | Obce a lokality | Knihovna | Pohlednice | Příroda | |
Petr Mašek: Zámecká knihovna Nemyšl[Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, ročník 13, Praha, Národní knihovna, 1997, s. 83-88]Ves Nemyšl na Táborsku se poprvé v historii zmiňuje v roce 1373, kdy byla majetkem Litvína z Nemyšle[1]. Od té doby se v jejím držení vystřídalo mnoho majitelů, až ji v roce 1791 zakoupila v dražbě hraběnka Viktorie Golčová rozená Deymová ze Stříteže a odkázala ji svému bratrovi Janovi Václavovi Kazimírovi Deymovi (+ 1830), presidentovi apelačního soudu a nejvyššímu hofmistrovi a tajnému radovi. Deymové jsou starobylou českou, původně rytířskou rodinou, povýšenou do hraběcího stavu v roce v roce 1730[2]. Do součastnosti přežily tři větve této rodiny - bavorská, česká a česko-pruská. Zámek Nemyšl vlastnila třetí větev rodu. Jan Václav Kazimír Deym nechal původní zámek přestavět a rozšířit v empírovém stylu[3]. Panství Nemyšl odkázal svému synovci hraběti Bedřichovi Deymovi (1801 - 1853). Bedřichův otec Jan Josef (1750 - 1804) sloužil jako důstojník v rakouské armádě u kyrysníků. Protože se domníval, že v souboji zabil svého protivníka, uprchl do Holandska, kde se pod pseudonymem Müller věnoval umělecké dráze a živil se výrobou voskových obrázků a sošek[4]. Záhy se stal díky svým sochařským dílům proslulým, zalíbil se v Itálii neapolské královně, která mu povolila dělat sádrové odlitky antických soch. V roce 1796 přivezl svá díla do Vídně a jejich výstava vzbudila velký ohlas, neboť tato technika se tehdy běžně nepoužívala. Tím získal lukrativní nabídky od ředitele galerie ve vídeňském Belvederu. Uměleckotechnický génius Müller překvapil vídeňskou společnost ještě několika zajímavými činy a získal tak obdiv i císaře Františka. Císař jej vzal na milost a Jan Josef Müller přijal své pravé jméno a titul hrabě Deym ze Střítěže a stal se císařským komořím. Později se oženil s uherskou hraběnkou Josefinou Brunsvikovou z Korompy. Jeho již zmíněný syn Bedřich byl v politickém ohledu liberálem a "mužem svobodomyslným". Zabýval se vedle politiky také ekonomikou a byl znalcem finančnictví, ve kterém propagoval různé progresívní metody. O této problematice napsal a vydal několik odborných studií a zájem o ekonomiku také potvrzuje četnost odborné ekonomické literatury v jeho knihovně. Navzdory nepopiratelně českému původu se hrabě Bedřich Deym později stal politickým nepřítelem snah českého národa. Zároveň však projevoval značný zájem o české dějepisectví a dokonce byl z těch, kdo hmotně podporovali historické práce Františka Palackého, s nímž se často stýkal a korespondoval[5]. Palacký jej dokonce nazval "rázným vůdcem stavovské oppozice v Čechách do roku 1848". V tomto roce se Bedřich Deym nechal zvolit do frankfurtského parlamentu. Bedřich Deym byl velkorysým a moderním evropským politikem, který ovšem nepochopil, že hybnou silou vývoje 19. století je a bude ještě dlouho nacionalismus. Byl přesvědčen, že národy se z praktických důvodů zřeknou své identity ve prospěch vyšších idejí rakouských. Nebyl však pro násilnou germanizaci, ale domníval se, že se žádná z neněmeckých řečí v soutěži s vyspělou němčinou neudrží. Zastával názor, že v Čechách se za staletí vytvořila jediná národnost "Böhmů" dvojího jazyka, podobná rakouskému orlu s dvěma hlavami. Jako člen Průmyslové jednoty v Čechách se snažil vydávat německo-český časopis pro řemeslníky. Tento plán se mu podařilo prosadit jen s velkými obtížemi a až po příslibu, že eventuální ztrátu zaplatí sám. Za rok dostoupila ztráta výše 2200 zlatých a hrabě Deym ji s dalšími aristokraty musel pokrýt. Hrabě Bedřich Deym byl přesvědčením Němec, obhájce rakouské monarchie, ale zároveň odpůrce absolutismu; jeho vzorem byla ústavou omezená monarchie anglická. Ve svých politických úvahách dospíval až k velmi modernímu federálně pojímanému státu. Je pochopitelné, že si svými názory nezískal ani vídeňskou vládu, ani opoziční české politiky, jakými byli F. L. Rieger nebo K. H. Borovský. Poprvé byl hrabě Bedřich ženat s vikomtkou Pavlínou Seignam de Casteras (1804 - 1825), podruhé s hraběnkou Karolinou Buquoyovou (1811 - 1898) z Červeného Hrádku u Jirkova, se kterou měl syny Felixe (1832 - 1892 ) a Františka (1849 - 1920). Hrabě Felix se oženil se Sofií hraběnkou Bulgarini (1836-1894). Jejich dcera Helena (Ilka) (1858-1948), provdaná za prachatického advokáta Václava Melichara (+1925), byla známou osobností v české pražské společnosti. Korespondovala například s básníkem Juliem Zeyerem. Její bratr Bedřich (1866-1929), úředník solnohradské zemské vlády, poslanec rakouské říšské rady a českého zemského sněmu, byl jedním z předních členů české státoprávní šlechty. Po převratu v roce 1918 nabídl svůj palác v Jindřišské ulici v Praze Národnímu výboru, který tam také pro první dobu úřadoval. Se svou namželkou Marií Wenzlovou ze Sternbachu (1879 -1967) měl několik dcer a jednoho syna, Josefa (1906-1973), který se v Belgii oženil s Madelaine Kronacherovou z Antwerp (* 1903), se kterou se ovšem v roce 1935 rozvedl. Vedle dvou dcer měl syna Ivana (* 1930), který z Nemyšle odešel po druhé světové válce do jižní Ameriky. Zakladatelem deymovské knihovny v Nemyšli byl hrabě Bedřich (1801 - 1853), s jehož razítkem se setkáme prakticky na všech starých tiscích 18. století. Jeho manželka Karolína přispěla do knihovny francouzskými romány 19. století a několika svazky ze svého rodinného sídla, ze zámku Červený Hrádek u Jirkova, kde se po generace shromažďovala velká a cenná sbírka hrabat Rotenhanů a jejich pokračovatelů hrabat Buquoyů[6]. Z této knihovny nalezneme v Nemyšli např. J. C. L. Sismondi: Geschichte der italienischen Freistaaten, 1807. Jejich syn Felix opatřoval knihy štítky s textem "Felix Graf Deym°sche Schloss-Bibliothek"[7] s předtištěnými kolonkami pro číslo knihy, skříň, regál a řadu. Z majetku jeho manželky Sofie pocházejí některá francouzská díla. Do knihovny dále přispěla jejich dcera Helena (Ilka). Její bratr Bedřich (1866-1929) získal pro knihovnu zejména německou literaturu přelomu 19. a 20. století. Posledním budovatelem knihovny byl hrabě Josef (1906-1973), který doplnil sbírku řadou českých knih z nakladatelství Melantrich a ze Škeříkova Symposionu[8]. V nemyšlském zámku byla knihovna uložena v menším rohovém pokoji v I. patře na severní straně v sousedství hudebního salónku. Původně obsahovala přes 5.200 svazků, z nichž větší část byla předisponována počátkem padesátých let do distribučního střediska. Vedle běžné, zejména české literatury 19. a 20. století, která byla z knihovny záměrně vytříděna, jsou dnes nezvěstné publikace 17. století, např. Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. z roku 1629 a německá právnická literatura se supralibros Kryštofa šlechtice Bořka. V knihovně byly také četné české obrozenecké tisky, které získalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Dnešní zámecká knihovna Nemyšl obsahuje přes 2.200 svazků literatury 17. až 20. století. Vedle provenienčních označení různých členů rodiny Deymů a jejich příbuzných, nalezneme v knihovně N. Avancinovo: Vita et Doctrina Jesu Christi, 1760 s kulatým razítkem jezuitské knihovny ze Štýrského Hradce. Nevyjasněný původ má J. Cominova: Comitis Carmium, 1739 s heraldickým exlibris s textem "Edle Herrn von Schomberg gennant Bellmont-Gervasi"[9] a italské dílo G. Issaliho se vpiskem "Jo. Bapt. Nicolai Gervasi 1749". Z poběžovické knihovny hrabat Coudenhove-Kalergi pochází dílo Non Olet oder Die heiteren Tischgespräche, 1939 s heraldickým exlibris hraběte Jana Coudenhove-Kalergi a s jeho podpisem. Knihovna obsahuje dnes 6 rukopisů 19. a počátku 20. století, z nichž zajímavější je pouze Beschreibung der Herrschaften, Gütter und Freyhöfe im Königreich Böhmen. Asi 200 tisků pochází převážně z konce 18. století, výjimku tvoří A. Nuzza: Quaresimale del M.R.P.F. ... Venetia 1654. Ve sbírce starých tisků nalezneme cestopisy, např. Georges de Macartneyova Voyage dans l°intérieur de la Chine et en Tartarie, Paris 1798, biografická díla La vie de Josef II., Paris 1790 nebo díla o chemii - L. Crell: Chemische Annalen... Helmstädt und Leipzig 1784 - 1796. Většina starých tisků je německá nebo francouzská, menší skupinka knih je italských. Ze starších bohemik můžeme upozornit na F. Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens, Leipzig und Prag 1770-1801. Ve sbírce tisků 19. století se podle očekávání často setkáváme s národohospodářskými publikacemi, zejména s periodiky, např. Oekonomische Hefte, Leipzig 1800-1803, Der Nationalekonom, Heidelberg 1834 nebo Oekonomische Neuigkeiten, Brünn 1815 - 1816. Další knihy pojednávají o finančnictví - J. Schön: Die Grundsetze der Finanz, Breslau 1832. Častou tématikou je zemědělství - Archiv der Teutschen Landwirtschaft, Leipzig 1809-1813, A. Thaer: Vermischte Landwirtschaftliche Schriften, Hannover 1805 a problematika velkostatků - J. Voženílek: Pozemková reforma v Československé republice, Praha 1924. Deymovská knihovna obsahuje podle očekávání řadu politických publikací 19. století, věnovaných problematice habsburských zemí, např. L. von Thun: Der Foederalismus im österreichischen Parteikämpfe, Graz 1875, Oesterreichs innere Politik, Stuttgart 1847 nebo anonymně vydané dílo Victora von Andrian-Werburg: Oesterreich und dessen Zukunft. Hamburg 1847, jehož distribuce byla v Rakousku zakázána pod pokutou 800 tolarů. Přirozeně obsahuje knihovna i vlastní díla hraběte Bedřicha Deyma: Drei Denkschriften, Karlsbad, 1848, Uiber Kredit-Institute im Allgemeinen und das Hypotheken-Institut insbesondere, Prag 1844, Vorschläge und Entwürfe zur Vertretung und Förderung der Ackerbau-Interessen, Wien 1851 nebo Das Bank- und Notenwesen mit Bezug auf die Geld- und Finanz-Verhältnisse in Oestrreich. Wien 1850. Nápadně častá jsou v knihovně díla maďarského státníka Istvána Széchenyi, v maďarštině i v německých překladech. Většina tisků 19. století je jinak v němčině, menší část je francouzská a zvláštní skupinu tvoří jihoslovanské tisky přelomu 19. a 20. století. Bohemika 19. století jsou představována např. periodikem Der Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen 1827 -1829 nebo německým překladem dramatické básně Sulamit od Julia Zeyera. Přirozeně se v knihovně setkáme také s beletristickými díly světových autorů - A. Dumase, W. Scotta, anglickými romány ve vydáních lipského nakladatele B. Tauchnitze, ruskými klasickými autory aj. Knihovnu doplňuje soubor rodinných alb, kreseb a fotografií.
Poznámky:
|